کارکردهای صرفی- معنایی «ها» در زبان فارسی ازمنظر رده‌شناختی

نویسنده
استادیار زبان شناسی دانشگاه شهید بهشتی، تهران، ایران
چکیده
گرچه مفهوم دستوری شمار از بدیهیات تلقی می‏شود و به تمایز مفرد/جمع در همۀ کتاب‏های دستور زبان اشاره شده است، به جنبه‏های مختلف معنایی آن کمتر توجه شده و معمولاً مفهوم جمع به‌مثابۀ دلالت بر بیش از یک، تفسیر می‏شود؛ درحالی که مفهوم دقیق آن، باتوجه به مختصات معنایی اسم پایه، ازنظر رده‏شناختی بسیار تنوع‏پذیر است. در این نوشتار، ویژگی‏های صرفی- معنایی تکواژ «-ها» را به‏عنوان یکی از پربسامدترین تکواژهای جمع‏ساز فارسی بررسی می‏کنیم و به‏طور خاص قصد داریم نشان دهیم که زبان فارسی تا چه اندازه در رمزگذاری مفهوم جمع، تابع تنوعات بین‏زبانی است. ارزیابی داده‏های زبان فارسی در چارچوب رده‏شناختی آکواویوا، نشان می‏دهد که تکواژ «-ها» در زبان فارسی تنوع معنایی دارد و تحت‌تأثیر ویژگی‏های معنایی اسم پایه، ممکن است بیانگر یکی از مفاهیم تعدد، نمود ناقص، پیوستگی، تعدد بدون وجود مرز ادراکی قابل‌تشخیص، القاء خوانش ملموس و عینی از اسم‏های معنی و زمان/مکان، موردنمایی، دلالت بر فراوانی کمّی و کیفی (شدت‏بخشی)، پراکندگی و گستردگی موقعیت‌یافته برای اسم‏های توده‏ای، مشابهت، تأکید بر مصداق و یا تلفیقی از آن‏ها باشد. از این میان، کارکردهای نمودی، شدت‏بخشی، تأکید و تقریب زمانی، ویژگی‏های معنایی مختص جمع‏سازی در زبان فارسی هستند؛ اما همچنان تبیین این کارکردها ازطریق بسط حوزه‏های مطروحه در چارچوب مذکور ممکن است.

کلیدواژه‌ها

موضوعات


• Abbasi, A. (2002). “Countability in Persian”. Journal of Linguistics.Pp. 17: 9-21 .[In Persian].
• Acquaviva, P. (2008). Lexical Plurals: A Morphosemantic Approach. Oxford, Oxford University Press.
• Alinezhad, B. & M. T. Tayyeb (2006). “A glance at number system in contemporary Persian”. Journal of Social and Human Sciences. 48. Pp. 158-170 .[In Persian].
• Anvari, H. (2003). Great Sokhan Dictionary. Tehran: SOKHAN. [In Persian].
• Anvari, H. & H. Avari-Givi (2011). Persian Grammar. Vol. 2, 4th Eds., Tehran: Fatemi. [In Persian].
• Darzi, A. & L. Ghadiri (2011). “Quantifying Plural-Marker “hâ” in Persian”. Quarterly Journal of Comparative Language and Literature Research (2):1, 71-85, [In Persian].
• Gharib, A. et. al., (1994). Persian Grammar. Tehran: Nahid .[In Persian].
• Ghomeshi, J. (1996). “Projection and inflection”: A Study of Persian phrase Structure. Ph.D. Dissertation: University of Toronto.
• Gil, D. (1996). “Maltense “collective nouns”: a typological perspective”. Rivista di Linguistica 8: pp. 53-87.
• Jackendoff, R. (1991). “Parts and boundaries”. Cognition. 41.Pp. 9-45.
• Lazard, J. (2005). Contemporary Persian Grammar. Translated by M. Bahraini, Tehran: Hermes. [In Persian].
• Mahootian, S. (1999). Persian: A Typological view. Translated by M. Sama’ei, Tehran: Markaz [In Persian].
• Meshkatoddini, M. (1995). The Sound Pattern of Language. 3rd Ed., Mashhad: Ferdowsi University Press. [In Persian].
• Mo’een, M. (1987). Singular and Plural. Tehran: AmirKabir .[In Persian].
• Samiian, V. (1983). “Structure of phrasal categories” in Persian, an x-bar analysis. Ph.D. Dissertation: UCLA.
• Shari’at, M. J. (1985). Persian Grammar. Tehran: Asatir .[In Persian].
• Sharifan, F. & A. Lotfi, (2003). “Rices and waters: The mass-count distinction in modern Persian”. Antropological Linguistics. 43. Pp. 226-44.
• Sharifan, F. & A. Lotfi (2003). "Rices and waters: the mass-count distinction in modern Persian". Antropological Linguistics. 43. Pp. 226-44.
• Wierzbicka, A. (1988). The Semantics of Grammar. Amsterdam, Benjamins.